Daniela Kolářová: Za dva roky v politice jsem skončila absolutně zdevastovaná

Její Doubravka z Léta s kovbojem zahájila řadu ztřeštěných či přemoudřelých holek ve filmech s Danielou Kolářovou. Staly se synonymem kultivované zábavy v šedi normalizační kultury. Kolářová se z nich postupně přehrála do rolí vážných a občas tak provokativních, až z nich diváka mrazí. A snaží se pomáhat i ve věcech veřejných. Ve čtvrtek jí bude 60 let.
Nenápadný půvab. Oduševnělost. Přirozený projev. To jsou poznávací znamení herečky, která se po listopadu 1989 poctivě snažila změnit běh světa. Kvůli přímému jednání a otevřenosti to v politice neměla jednoduché: "Divadlo a politika mají některé vnější společné znaky. Jenomže divadlo je domluvená hra! V politice je celá ta scéna o získání moci! A to mi moc vadí."

Za dvouletou zkušenost poslankyně parlamentu (1990-1992) je ráda, i když byla trpká a bolestná: "Cítila jsem se hrozně odpovědná a nechtěla podvést lidi, kteří mi dali hlas. Za dva roky jsem ale skončila absolutně zdevastovaná. Viděla jsem, že to jde úplně jinam, než jsem si představovala. Tam někde nastal zlom, kdy se otevřely cesty všemu rozkrádání a korupci."

A tak se po dvou letech vrátila zpátky k divadlu, jemuž propadla už jako malá holčička v Karlových Varech. Chodila za maminkou, která pracovala v tamním divadle, a režiséři si ji často půjčovali do pohádek. Od maminky dostala jméno Daniela, které nebylo v kalendáři, a svátek slavila podle francouzského.

Chytrá, ale drzá, říkali o ní učitelé. Byla paličatá a chtěla dělat jen to, co mělo podle ní smysl: "Do školy jsem začala chodit v roce 1952 a o prázdninách jsem křičela na babičku, že Stalin byl nejlepší člověk na světě. Babička plakala, protože měla ráda Masaryka..."

Studovala DAMU v letech 1964 až 1968. "Byla to krásná doba, chodili jsme na filmy nové vlny a na jazzové koncerty." V roce 1968 nastoupila do Divadla S. K. Neumanna. A pak přišli Rusové: "Okupace - jedna z nejpříšernějších událostí v mém životě, s níž jsem se nikdy nesmířila. Léta jsem si přála, aby tahle banda od nás vysmahla a my byli suverénní stát. Takže začátky hereckého života jsem prožívala ve dvou polohách - naděje a pád."

Svůj první film Soukromá vichřice natočila ještě za studií: "Režisér Bočan byl laskavý a tolerantní k mé vyděšenosti." Následovaly Slasti Otce vlasti, Noc na Karlštejně, Setkání v červenci, Léto s kovbojem, Na samotě u lesa a později Obecná škola či Oběti a vrazi.

Na Vinohradech, kam nastoupila v roce 1971, se potkala s Jaromírem Hanzlíkem a vytvořili jednu z nejslavnějších hereckých dvojic: "Jaromír si vždycky dal říct, i když jsme se kolikrát na jevišti pohádali jako koně." Mnoho lidí je pokládalo za partnery i v soukromém životě: "Já měla svoji rodinu a Jaromír rovněž. Oběma nám toto přání diváků spíš ubližovalo než pomáhalo."

Představa rolí dívek tančících radostí kolem břízek ji záhy začala popuzovat: "Když mě ve třiatřiceti, po dvou dětech narvali Terezku ve Tvrdohlavé ženě, tak jsem chodila a tloukla hlavou do zdi. Moc jsem z toho chomoutu chtěla ven."
Už na DAMU potkala Jiřího Ornesta a provdala se za něj. Později se rozvedli, aby k sobě po čase opět našli cestu. Pak přišly děti, což nebylo jen tak: "Vzpomínám si, jak mi jeden starší kolega v divadle vynadal, když jsem čekala první dítě. Mateřství prý herečku vzdalovalo nárokům profese."

Vpád synů Šimona a Matěje do jejího života začal měnit její motýlí let: "Zastavila jsem se na pět až sedm let. Měla jsem pocit, že jsem se herecky vyčerpala a na nic nového už nepřijdu."

Dnes je věrná Vinohradům, kromě toho hraje ve Švandově divadle a v Divadle Komedie podává jeden z vrcholných výkonů své kariéry v adaptaci hry rakouského dramatika Thomase Bernharda U cíle. Diváky doslova hypnotizuje, jak s chladnou věcností, ironií i s trýznivým napětím interpretuje nesnadný text.

Také učila na DAMU a dnes je předsedkyní správní rady Nadace Duha. "Setkání s postiženými mi pomohlo získat určitý nadhled. Člověk zjistí, že nemá pak proč nad sebou kňourat."

"Když mě někdo namíchne, dokážu být příšerně vzteklá," tvrdí Daniela, která má ráda rýpání v hlíně, lesy, květiny, chození po horách, hudbu a knihy, hlavně Andersenovy pohádky. A v příštím životě by chtěla dělat zahradní architektku.