Podkrkonoší a Krkonoše na podzim na kolech

Rájem pro méně výkonné jezdce je celé Podkrkonoší od Českého ráje po Trutnov a Vrchlabí. Odvážnější mohou ještě teď na podzim vystoupat až na nejvyšší krkonošské hřebeny.
Na hřebenech je však už nutné počítat se sněhem, vánicemi anebo aspoň studeným deštěm. Výjezd nahoru se tak může během pár okamžiků změnit ve vysilující boj o návrat do poněkud příjemnějších údolí.
Přejezd hor: Krkonošská diagonála
Klasická horská trasa zvaná Krkonošská diagonála se táhne celým pohořím z Harrachova do Žacléře (anebo obráceně). Přibližně odpovídá zimní lyžařské magistrále. Měří jen sedmdesát kilometrů, neustále vede po asfaltu nebo širokých zpevněných cestách, a přesto ji běžný rekreační cyklista musí rozdělit na dvoudenní túru. Jede se totiž pořád z kopce do kopce a cyklisté se stále pohybují v nadmořských výškách mezi šesti sty a třinácti sty metry. Je výborně vyznačená, ale přesto se vyplatí vzít si s sebou mapu a občas se do ní podívat. Značek na některých rozcestích je tolik, že se v nich dobře nevyznají ani místní lidé.

Vysoké hory: lanovkou
Na nejvyšší horu Sněžku je výjezd zakázán, ačkoliv na ni z polské strany vede dlážděná silnice a z české cesta sjízdná pro horská kola od Pomezních bud a Sovího sedla. Částečně si ovšem požitek dalekých rozhledů můžeme vynahradit jinými kopci. Na Pláně, Medvědín a Černou horu nás vyvezou i s kolem lanovky, k rozhledně na Žalém vyjedeme po žluté značce z Vrchlabí nebo po červené z Benecka a na Rýchory vystoupáme po únavné lesní cestě ze Žacléře.

Nejlepší kopec: Zlaté návrší
Králem krkonošských výjezdů je ovšem Masarykova silnice na Zlaté návrší. Sem v minulosti několikrát dojížděl i peloton Závodu míru. Můžeme začít na Horních Mísečkách, kde lze nejvýše zaparkovat auto, nebo vyjet třeba z Vrchlabí a šlapat dvacet kilometrů po silnici, než dojedeme do hor, ale doporučujeme něco jiného. Auto zaparkujte na hlídaném parkovišti ve Špindlerově Mlýně pod Medvědínem a nechejte se vyvézt lanovkou. U nástupu kolo odevzdejte obsluze a nasedněte na sedačku. O víc se starat nemusíte. Ochotní muži kolo pověsí na stejnou sedačku, na které sedíte, nebo pojede o jednu za vámi. Nahoře další člověk vyjde z dispečerské boudy, kolo sejme z lanovky a s úsměvem vám ho podá. Jestli se vám to zdá jako utopie z rakouských sjezdovek, tak vězte, že už i do Krkonoš dorazila slušnost. Obsluha vám ráda pomůže, i když pojedete třeba se čtyřčlennou rodinou a kola bude muset rozvěsit na několik sedaček.
Z Medvědína sjedete po žluté značce lesní svážnicí na křižovatku s Masarykovou silnicí. Tady končí veškerá legrace, protože musíte pořádně šlápnout do pedálů. Čeká vás dvě stě padesát výškových metrů. Naštěstí pořád jedete po asfaltu a nemusíme tedy dávat pozor na kameny či kořeny. Výjezd chce pravidelné tempo. Pokud můžete, tak ho celý proseďte v sedle. Jakmile vstanete a budete šlapat ve stoje, rychle se unavíte. Výhodou tohoto stoupání je, že můžete kdykoliv sesednout a odpočinout si v příkopě. Svoji únavu můžete maskovat pohledy do krajiny pod vámi. Je totiž opravdu na co se dívat.
U Vrbatovy boudy kolo odložte a vyjděte pěšky na samotné Zlaté návrší s mohylou Hanče a Vrbaty, kteří tady umrzli při běžeckých závodech na lyžích. Ačkoliv asfaltka pokračuje k Labské boudě, cyklisté na ní vjet nesmějí. Jste ve výšce 1410 metrů nad mořem.
Před sjezdem si odpočiňte, napijte se v restauraci nebo ze svých zásob a navlékněte si teplou bundu. Čeká vás dlouhá jízda až do Špindlu, při které sjedete o sedm set metrů níže. Nejprve sjíždíte Masarykovou silnicí až do Horních Míseček. Pozor na pěší turisty a protijedoucí cyklisty. Vzpomeňte si, jak jste před chvílí šlapali do kopce vy a obloukem se jim vyhněte. Na Mísečkách přejeďte napříč sjezdovku a napojte se na modrou trať zvanou Vodovodní cesta. Tou po mírném travnatém kopci sjíždějte dolů. Asi v polovině sjezdu se objeví prudký kamenitý sjezd do levotočivé zatáčky. Jestli se na něj necítíte, klidně můžete těch sto metrů kolo vést. Nebudete první ani poslední. Na závěr zbývá už jen triumfální sjezd prudce klesající silničkou do Špindlerova Mlýna.

Příjemné ježdění: úbočí hřebenů
Mnoho cyklotras pro horská kola vede po úbočích hlavních hřebenů nebo po bočních hřbetech. Nejezděte po nich podle turistických značek pro pěší, ale vyberte si cyklistické značení. Má to dvě výhody: turisté se vám nebudou plést pod kola a navíc většinou pojedete po širších cestách, než jsou stezky vyšlapané pro jednoho pěšáka.
Příjemná je například terénní trasa z Horních Míseček přes běžkařský stadión, rozcestí na Rovince k rozhledně na Žalém a dolů na Benecko a Jilemnici. Ačkoliv vede v těžkém terénu, směřuje většinou z kopce nebo po rovině.
Výborně vyznačené jsou nové trasy na polské straně Krkonoš. Jedna z nejkrásnějších vede z Pomezních bud. Přejedete hraniční přechod a pár metrů za budovou celnice zahnete podle cykloznaček doleva. Dlouho jedete po téměř vodorovné lesní svážnici až někam pod Sněžku a druhou svážnicí se vrátíte. Dalekým výhledům do polské roviny nemůže konkurovat žádná vyhlídka na českou stranu.
Pokud vám nestačí ježdění v přírodě a chcete si prohlédnout polská městečka pod horami, sjeďte dolů do Karpacze. Počítejte ovšem s tím, že návrat bude těžký. Po silnici budete muset vyjet vysoko na Novosvětský průsmyk nad Harrachovem nebo nazpátek na Pomezní boudy.

Bonbónky pod horami: Ještěd, Ralsko a Kozákov
Jste otužilí, šlachovití, svalnatí a vytrénovaní bikeři? Potom jistě nepohrdnete některým z tipů na drsné trasy v Podkrkonoší.
Rallye Sudety je nejtěžší závod horských kol v Česku a zároveň značená trasa. Její parametry jsou impozantní a pro mnohé odstrašující: délka 120 km, převýšení 3300 m, 85 % vede terénem a rozhodující jsou technicky náročné sjezdy. Vítězové ji projedou v čase pět až šest hodin, ostatním to v závodním tempu trvá až dvanáct hodin. Start a cíl jsou v Teplicích nad Metují a jede se velice členitým terénem Teplických, Adršpašských a Broumovských stěn. Kamenité sjezdy střídají traverzy se spoustou klouzavých kořenů, stoupání uzoučkými lesními stezkami a roviny v hlubokém písku či blátě.
Poněkud turisticky zapomenutým krajem jsou nedaleké Jestřebí hory. Celý čtyřicetikilometrový přejezd obvykle začíná v Hronově, kde najdeme červenou turistickou značku a jako klíšťata se jí držíme až do Trutnova. Nejprve jen tak mírně stoupáme a klesáme mezi lesy a loukami. Najednou se ovšem lesní cesta zvedne, zařízne do terénu a přibudou na ní kameny. Jsme v srdci Jestřebích hor. Míjíme předválečné betonové bunkry i celé pevnosti. Na nejvyšším vrcholku Žaltman vylezeme na kovovou rozhlednu. Nedaleko v osadě Paseky je široko daleko jediná možnost se najíst. Po obědě nasedneme a po loukách rychle pohodlně sjedeme z hor do údolí.
Vyhlídková trasa, která ovšem také nevydá svoji krásu zadarmo, vede Ještědským hřebenem. Platí se na ní vlastním potem. Z Chrastavy u Liberce vyjedeme po hlavní silnici k Jitravě a na sedle před ní odbočíme po červené značce do lesů. Po příjemně zpevněné, ale nepříjemně stoupající lesní cestě stoupáme na Ještěd. V závěru značku opustíme a na vrchol vyjedeme po asfaltové silničce. Po červené si užijeme prudký sjezd a u chaty Pláně ji zaměníme za modrou. Polními cestami se dostaneme na vrch Javorník a sjedeme dolů do Jablonce. Až napadne dost sněhu, stane se z této trasy oblíbená tréninková trať běžců na lyžích. Měří něco přes třicet kilometrů, ale vydá na celý podzimní den.
Kdo nemá dost, může projet celý Ještědsko-kozákovský hřbet. Začíná nad německým Oybinem, pokračuje přes Vraní skály, Ještěd, Javorník, Kopaninu, Suché skály až na Kozákov. Kromě ještědského úseku jím nevede jasná hřebenovka, a budete se tedy muset protloukat podle mapy po turistických stezkách, polňačkách a místy se nevyhnete ani silnici. Celkem najedete okolo stovky kilometrů.
Nová atraktivní cyklistická oblast vznikla v posledních pár letech okolo Ralska. Bývalým sovětským vojenským prostorem křižují asfaltové silničky bez provozu, kterými se na kole dostanete rychle, kam potřebujete. Nejezděte ovšem na jiném kole než na dobře seřízeném horském. Daleko od civilizace se bicykl opravuje špatně. Vyřádit se můžete především na místních pískovcových kopcích, ze kterých většinou vedou rychlé a prudké sjezdy v hlubokých lesích. Nejlepší výjezd nabízí Ralsko. Od ranče Pavlín vás až těsně pod zříceninu na vrcholu vyvede lesní svážnice. Jestli nebudete muset slézat ze sedla, jste opravdu dobří. l

Jakub Turek
jakub.turek@horydoly.cz

Co s sebou
Dobře promazané a udržované horské nebo trekingové kolo
Cyklistická přilba
Světlo dopředu a blikačka dozadu (možná se budete vracet za šera)
Odrazky ve výpletu
Rukavice
Funkční prádlo (odvádí pot od pokožky ven, kde se odpařuje a vy zůstáváte v suchu)
Náhradní duše (kdo by chtěl lepit proraženou gumu, když je mokro a jen pár stupňů nad nulou)
Základní nářadí včetně dvou malých montážních pák
Nepromokavá a jasně barevná bunda s kapucí
Dlouhé cyklistické kalhoty s vycpávkami
Teplé pití v termosce
Několik tabulek čokolády nebo sladká tyčinka (pro jistotu, kdybyste nenarazili na hospodu)
Lékárnička
Mobilní telefon (pro případné volání o pomoc)
Peníze (nikdy nevíte, jestli se nebudete vracet vlakem nebo autobusem)

Na co si dát pozor
Hlaďák - nepodceňujete jídlo a pití. V chladu spotřebováváte více kalorií než v létě, a tak vám mohou brzy dojít síly. Cyklisté stavu, kdy nemohou kvůli nedostatku cukru v krvi pohnout pedály, říkají hlaďák a pokládají ho za začátečnickou chybu.
Pády - na vlhkých kořenech a namrzlé cestě se málokdy vyhnete aspoň několika pádům z vašeho ocelového nebo duralového oře. Téměř povinné vybavení na podzimní vyjížďky tedy obsahuje přilbu, cyklistické rukavice, lékárničku a nářadí.
Omrzliny - nevznikají jen v mrazu, ale také například ve větru nebo lezavém vlhku. Během výletu tedy neustále kontrolujte sebe i druhé, zdali máte všechnu kůži dost citlivou. Jestli ne, honem do tepla a zahřát! Nejohroženější jsou uši, nos, prsty na rukách a špičky nohou.
Říje a hony - vyjížďky si raději naplánujte tak, abyste byli doma již okolo třetí hodiny. Za soumraku totiž hrozí, že si vás nevšimne zdivočelý jelen nebo srnec, který v říji bojuje o své samičky. Nebo si vás naopak všimne myslivec, a skolí vás ze své brokovnice jako divoké prase.