Matterhorn - Krásný. Sveřepý. Lákající. Krutý.

Snímek: Ivan Věčl

Správce tábořiště se na tenhle moment docela těší a vždy se pousměje, když vidí, s jakým úžasným spěchem vyjede cestovatel z říčky ven.  Voda pramení z ledovce a i tady v údolí má sotva stupeň dva tři nad nulou. Pod Matterhornem je ale víc věcí, které se tváří nevinně a umí přitom mnohem víc.

Aklimatizace odnaproti
Zaútočit na čtyřtisícovou obtížnou horu je dobré alespoň částečně aklimatizovaný. Staří horolezci říkají, že je dobré krátkým výletem tělo o výšce „informovat“.
Skvělá příležitost je přímo naproti od zamýšlené hory – Breithorn (3884 m) nazývaný také Malý Matterhorn. Drtivá většina lidí sem míří lanovkou, která nejméně na půl cesty každého doveze. Výtah ušetří jednak čas, jednak sílu, která  je určena pro jiný vrchol.
Breithorn je ve slunci krásné místo na zemi. Jednolitá bílá čepice tuhého firnu láká nasadit mačky, pro jistotu se navázat do lanového družstva a jít. Stoupání na vrchol není nijak extrémně exponované, ani cesta nevede přes místa s větším výskytem hnusných ledovcových pastí zvaných trhliny. Pokud počasí vydrží, bývá to v létě na Malém Matterhornu v poledne na tričko.

Matterhorn. Výstup začíná túrou
Ať už z principu nebo kvůli penězům hodně českých lezců útočí na východní stěnu Matterhornu pěkně po svých, z malebného, ale drahého Zermattu. Ačkoliv je k dispozici na pořádný kus úvodního stoupání také lanovka, chodník vzhůru k Černému jezeru (Schearzsee – 2552 m) je hodně ušlapaný a za necelé tři hodiny sem dojde většina i s plnými batohy. Schwarzsee je malebné pleso s kamenitými břehy a okolními stráněmi porostlými odolnou řapíkatou horskou travou. Při přiblížení se pod východní stěnu Matterhornu je černé jezero skvělým místem k odpočinkové zastávce.
Další cesta vzhůru je už méně příjemná, jde se po postranní moréně ledovce Furgg-Gletscher. V Alpách jsou i podstatně horší a nepříjemnější morénové cesty, i tak je tady nad Schwarzsee nutné už dávat pozor na nestabilní kameny a začít dbát na zdraví především kotníků.
Podél morény vede cesta ke skalní stěně Hirli. Zde začínají pravé serpentiny. Neúnavně točitá stezka – nyní už o hodně užší, než začínala nad Zermattem – vede až k chatě Hörnlihütte. Hans Dietrich tady točí pivo už osmý rok vždy od poloviny června do půlky září. „Nikdy jsem na vrcholu Matterhornu nestál. Dobře ho ale znám – z vyprávění," směje se za pípou. Už ale nerad mluví o desítkách těch, ke kterým ho v noci budili vyděšení lezci, kteří až sem snesli kamaráda, kterému řítící se kámen rozbil rameno nebo si pod vrcholem probodl lýtko zubem mačky. Padesát výškových metrů pod Hörnlihütte je nepříliš nakloněné suťoviště. Tady si obvykle stavějí stany ti, kteří chtějí Matterhorn zdolat „čistě". Anebo ti, kterým je pár desítek švýcarských franků za nocleh na chatě moc.

Začíná to v noci
Den D nebo také vrcholový den začíná v noci. Vstát ve dvě nebo ve tři hodiny ráno je na místě. Snídaně, oblékání, kontrola výzbroje zabere třeba i hodinu. I tak jsou k vidění ve tmě tušené stěny světelné píďalky družstev. Na rozdíl od ledovcových túr, kdy je k sobě navázáno třeba i deset lidí, tady se chodí po dvou. Důvod je jasný: není tu ledovec a místy se polezou skály. A tam, pokud by jeden spadl, tak spíš ohrozí stržením dolů ostatní, než že by ho druzí zachytili. Ve dvojici je na exponovanějších místech jednodušší a hlavně účinnější jištění.
Ještě potmě přicházejí lezci po celkem pěkném chodníku od Hörnlihütte po hřebenu k nástupu do stěny severovýchodního hřebene. Hned u nástupu, který od prvního kroku dává najevo, že tady turisté končí a pokračovat budou horolezci, se nabízejí dvě fixní lana. Jsou to festovými železnými kolíky do skal zatemované ocelové pruty. Zdatnější se jich jenom drží při postupu celkem snadným lezeckým terénem.
Cesta vzhůru pokračuje nepříjemně nepřehlednými suťovými žlaby. Celkem jsou tři a desítky náznaků stezek, pseudochodníků a šlapů vedle správné cesty vzhůru je příliš. Kdo tato místa nezná, snadno začne nejistotou bloudit.
Slavná malá chatička Solvayhütte se dvěma palandami zavěšená na skalní římse, kam se musí i zkušený horolezec dost obezřetně vyškrábat po ostře nalámaných kamenech obsypaných jemnou sutí, je zeleným ostrůvkem v oceánu. Je doopravdickou oázou. Už mnohokrát se lezcům ve stěně Matterhornu náhle zhoršilo počasí a na sotva šesti osmi čtverečních metrech jich sedělo a stálo třeba i devatenáct.
Od „Solvayky“ pokračuje výstup skalou. Už je nádherný rozhled, ale spíš než do kraje dívají se desítky párů očí zpod helem šikmo vzhůru po stěně plné zlomků. Stačí neopatrný smek boty a dolů na ostatní letí kamení. Některé se po několika odskocích dostanou k delšímu volnému pádu a pak obloukem akcelerují, až těm dole bez předchozího upozornění udělají „frrrrr“ kolem hlavy. Jako by samotná smrt šeptala: „Pozor, moji milí, jsem tady…“
Rychlí a nezbloudilí lezci jsou v těchto místech tak čtyři pět hodin od nočního startu. Nyní už je čeká poutavé obejití barbarsky červené věže a výstup Moselovou plotnou na hřeben. Zde se znovu objevuje ve skále železo. Jsou to jako hole vysoké kůly z ocelové kulatiny. Tady, těsně pod vrcholem Matterhornu panují i v létě tak drsné podmínky, že tu ocel ani nezačíná reznout.
Zde je to místo, kterého je třeba se také bát. Už jsme blízko vrcholu. Dost vysoko na problémy s výškou. Kdo pobyt nad čtyři tisíce nezná, nesnadno na sobě rozpozná přicházející euforii. Sladké oblouznění z nedostatku kyslíku a příliš rychlého výstupu. Plíží se do vědomí lidí nepozorovaně a přesto jistě. Všechno je najednou růžové a jde snadno… Od toho jsou v horách kamarádi. Je třeba zastavit nebo ještě lépe – ihned se obrátit a začít klesat. Zkušení vědí, že i kdyby v tu chvíli stáli krok pod vrcholem, musejí dolů.
V lanových dvojicích postupují průvodci a klienti stejně. Od kolíku ke kolíku. Nikde žádné jiné jištění neváží. Je to trochu riskantní postup, ale je nejrychlejší. Snadno by tu vznikla tlačenice. A už jsou na firnu. Ten začíná opravdu už jen pár desítek kroků pod vrcholem. Teď vážou všichni na nohy mačky. Stále navázaní postupují lezci lehce šikmo vzhůru ke Švýcarskému vrcholu.

Vrchol. Vršek. Summit. Top
Když je vidět na všechny strany, je tu vrchol. Slavný, náhle prostý. Skála a led. Po šestihodinové tvrdé práci ti dobří jsou nahoře. Drsnější horolezci si tady podávají ruce. Klienti okamžitě tahají foťáky. Hlava Matterhornu nemá veliké temeno. Hodně lidí tu nadělá pěkný zmatek. Proto se pár z lezců uklízí na sedmdesát metrů vzdálený italský vrchol. Jen o pár výškových metrů níž. Vede k němu uzounký hřebínek.

Dolů střez své kroky
Sestup je nepříjemně obtížnější a víc drásá nervy. Polo-unavený člověk už by spěchal. Neznalec si navíc myslí, že vítězství už dosáhl a „teď se prostě jenom vrátí“. Pozná se to na ledabylosti pohybů a kroků. Pak se ale zastaví napětím, když se slaňuje mezi ocelovými kolíky pod vrcholem. Ten první, který jde dolů, je jištěn odshora. O nic moc nejde. Jenomže ten, který jde jako druhý, by v případě pádu byl zastaven stejně daleko pod spodním kolíkem, jak vysoko nad ním se „utrhl“. To není legrace.

Suť, tma, únava
Zatímco cesta vzhůru trvala pět, slabých šest hodin. Návrat po skále – to šlo dobře – a potom suťovišti – shora vypadají najednou jinak a skoro žádný prvolezec cestu zpět nepoznává – trval celkem devět hodin! Klouby a svaly už pěkně bolely. Každý krok se trochu sesul a znova a znova bylo třeba hledat rovnováhu. Svaly na nohou se přitom napínaly znova a znova. Sušenky s čokoládou byly už dávno pryč a čaj také.
Přes to všechno jsou teď všichni zpět u chaty. Na cestě ve skále byli od rána, od noci celkem osmnáct hodin. Už je ani nezajímá, jestli Hans Dietrich i takhle pozdě večer točí uvnitř svoje hladinky mizerně pěnícího piva. Ne všem se zákonitě muselo včas povést najít správnou cestu sem dolů. Ve stěně přízračně pomalu a teskně blikne světýlko. Tam, tady a snad i tamhle. Jsou to lezci, kteří nestihli sejít až dolů k chatě, nervózou nemůžou najít cestu, motají se v suti. Mnozí už pochopili, že je čeká noc ve stěně. Hledají si vhodné kamenné římsy nebo hrabou alespoň sedátko v tříšti ostrých kamínků. Ti vůči sobě zodpovědnější tahají z batohů lehké lezecké spacáky. I tak se budou celou noc třást. Ale přežijí.

Zdeněk Jankovský