Jak zklidnit přehlcenou (nejen) manažerskou mysl. Přičichněte k hlíně v lese nebo se odpojte ve tmě

„Budu tu jako váš průvodce. Jen otevírám dveře, tím skutečným terapeutem je les,“ říká na úvod Aleš Miklík, lesní terapeut. Je jedním z mála v Česku. Během svého profesního života si zkusil různé role, včetně té manažerské. Ale nenaplňovaly ho. Věděl, že kolotoč práce–rodina–práce není jeho smyslem. V roce 2019 proto opustil dobře placenou pozici v prestižní mediální společnosti a vydal se na trénink lesní terapie u americké Association for Nature and Forest Therapy. Její zakladatel Amos Clifford přizpůsobil původní východní japonské metody, nazývané šinrin-joku, západnímu světu. Miklík absolvoval půlroční přípravu a vzdělávání. Toto studium si navíc doplnil ještě ročním certifikovaným kurzem konzultanta přírodního wellbeingu. Kromě toho v minulosti absolvoval i horskou expedici s Wimem Hofem, jehož metodu kombinující dechová cvičení, otužování a meditační koncentraci používá denně už několik let. 

Hledají něco, co jim udělá lépe

Podobné cesty, jak si odpočinout od psychicky namáhavé práce ve vedení firem, hledá stále více manažerů. „Jejich práce je spojena s velkým tlakem. Když to srovnáme s jinými pozicemi, je tam daleko více odpovědnosti,“ říká psycholožka Martina Mikesková. Ta pracuje pro společnost Soulmio, která poskytuje firmám služby spojené s péčí o duševní zdraví. Sama Mikesková se ve své práci setkává se spoustou vysoce postavených pracovníků, kterým poskytuje psychoterapie. 

Odborníci pozorují zásadní proměnu. Spočívá jednak v obecném očekávání, kdo vlastně manažer je a jak se chová – tedy upuštění od tvrdé ruky devadesátkových šéfů a spíše důraz na individuální přístup k jednotlivým zaměstnancům. Zároveň se s tím pojí to, co manažeři každý den řeší. A je toho na ně moc.

„Stávají se experty na vztahy. Řeší konflikty, nepříjemné situace a dostávají osobní informace o svých lidech. Nebo často také už o něčem vědí, třeba o transformaci uvnitř firmy, ale nemůžou o tom zatím mluvit,“ popisuje psycholožka. Podle ní se lidé na manažerských pozicích často cítí přehlcení. „A někde uvnitř toho všeho pracují také na svém vlastním vývoji a řeší svou aktuální životní situaci. Chtějí úspěch a pracovat na sobě, ale i věnovat se rodině. To je velmi náročné.“

Terapeutka manažerů. Pobyt ve tmě absolvovala například psycholožka Martina Mikesková. Teď ho doporučuje prací přehlceným klientům.

Foto: Archiv Martiny Mikeskové

Většina z nich přitom stále podle odborníků volí tu strategii, že nahromaděný stres potlačují. Jak popisuje psycholog Jakub Jung, potlačováním prožívání vlastních emocí si dotyční jen škodí a omezují vlastní výkonnost v práci.

„S odstupem času se následně objeví vyšší úzkostnost, vtíravé myšlenky a nutkaní ‚dělat něco, abych se cítil lépe‘,“ říká. Tím „něčím“ nicméně nejčastěji bývá škodlivé užívání alkoholu, nikotinu nebo drog jako kokain či pervitin. Paradoxně také začínají trávit v práci více času, aby si svou nižší výkonnost vynahradili. „Nic z toho samozřejmě problém neřeší, spíše naopak, a tak nám vzniká začarovaná spirála s mizernými vyhlídkami.“

Určitou formu oddychu a možnost se z nekončícího kruhu stresu vymanit lidem zprostředkovává právě například Miklík. Zahlcení jedinci, kteří s ním podniknou terapii, na okraji lesa nechávají své starosti, myšlenky a očekávání – a vstupují do světa vztahů s přírodou, bez účelu a cílů.

„Zvolte si přechodový práh. Hranici, kterou když překročíte, odtrhnete se od prožívaných problémů. Stačí překročit třeba klacek,“ znějí lesem slova Aleše Miklíka. Skupina překračuje práh. Lesní terapie začíná. Vědomě opouští „svět tam venku“. 

Je důležité zpomalit

„Představte si, jak s každým dalším výdechem vrůstají do země vaše vlastní kořeny. S každým výdechem jsou delší a hlubší a vy pevnější a stabilnější,“ říká lesní terapeut. Následně si účastníci představují, jak se jejich kořeny někde hluboko pod zemí setkávají s kořeny dalších nejen bytostí, které zde žijí – stromů, rostlin nebo i dalších lidí, již tu jsou. „Nemáme žádné zadání. Žádné úkoly. Nic se od nás neočekává. Kolem nás je spousta přátelských bytostí,“ pokračuje klidným a pozvolným hlasem terapeut. Všichni se propojují s přírodou. Zpomalují.

Když mi to tělo nedovolí, nepracuju. Manažeři hledají způsob, jak mít dostatek energie

2. 4. 2024 ▪ 5 min. čtení

Když skončí první cvičení, sdílí skupina své prožitky. Takové sezení v kruhu je jedním z tradičních způsobů komunikace. Má jednoduchá pravidla. Vždy hovoří pouze jeden člen kruhu, který má takzvaný mluvící předmět, třeba šišku nebo klacík. Když domluví, předává předmět dál a uděluje tím slovo dalšímu. Je to jako při štafetě. Ovšem tady se s tím nemusí běhat. Ani se nemusí mluvit. Kdo chce, sdílí jen ticho. Nic není nutné nebo povinné.

Sdílení je podle terapeuta důležité ze dvou důvodů: pomáhá lépe si uvědomit, co prožíváme, a prohlubuje náš prožitek přítomnosti.

„Prozkoumat les všemi našimi smysly byl nevšední zážitek. Měli jsme tak možnost prožít aktuální okamžik a odpoutat se od každodenních povinností. Co se týče smyslových aktivit, byla jsem překvapená, kolik jednotlivých vůní můžeme v lese objevit, jelikož jsem doposud vůni lesa vnímala jako celek. Například některé listy voní po ovocném čaji, jiné zas po jarní trávě,“ sděluje Lucie Bohánková, bývalá manažerka Nespressa v Praze a Plzni, která terapii dostala od zaměstnanců jako dárek na rozloučenou před svým odchodem z firmy.

O lesní terapii se dozvěděla ze stejnojmenné knihy Aleše Miklíka, která mu vyšla začátkem léta u nakladatelství Jota. „Natolik mě zaujala, že jsem ji jedním dechem přečetla a začala o ní vyprávět svým kolegům. Na základě svého nadšení jsem od nich pak obdržela voucher,“ popisuje manažerka. 

Účastníci lesní terapie mimo jiné ohmatávají listy, kameny či kůru. Promnou listy mezi prsty, přivoní si k houbám a například i k hlíně.

Foto: HN – Viktor Votruba

Po přibližně tříhodinovém objevování lesa, jak sama říká, pociťovala hluboký klid, silný pocit štěstí, svobody a domova. „Skvělé je, že tyto pocity přetrvávají i týdny po této terapii. Jsem přesvědčená, že les nabízí spoustu benefitů, které mají vliv na naše zdraví a psychickou pohodu,“ dodává Lucie Bohánková.

Odpoutejte kořeny a vyrazte

Potom co účastníci terapie „zakořenili a propojili se poprvé s lesem, odpoutávají své kořeny“ a pomalu se vydávají mezi stromy. Každý sám za sebe, ale jedním směrem, aby se po pár minutách zase sešli. Až uslyší flétnu, na kterou bude terapeut hrát.

„Kdo chce, může jít naboso. Pro snazší a hlubší propojením s lesem to doporučuji, ale není to nutné,“ říká terapeut Aleš Miklík.

Zvláštní pocit. Nohy se boří do suchého listí a větviček. Šustí to a praská. Člověk musí jít pomalu, opatrně. Nohy na to nejsou zvyklé. Ze všech stran jsou slyšet opatrné kroky. Občas to zabolí, to když noha došlápne třeba na trnité maliní nebo špičatou větev. Bosá chůze nás podle lektora nejen uzemňuje a zpomaluje, ale také nám dovoluje cítit doslova každý krok. Je to další způsob, jak si les ohmatat.

„Chůze naboso, ke které jsem byla z počátku skeptická, byla pro mě silným zážitkem. Netušila jsem, jak chůze po měkkém listí a chladném kamení v parných dnech může být příjemná a osvobozující,“ popisuje Lucie Bohánková.

Účastníci terapie pozorují, co dalšího kolem nich je ještě v pohybu. Tím přenáší pozornost z pohybu v hlavě na ten okolo nich a kladou menší důraz na kolotoč vlastních myšlenek. Uvědomují si, že všechno kolem nich je v pohybu a oni jsou toho součástí.

Všemi smysly

Při dalších cvičeních, která vždy trvají kolem patnácti minut, se zaměřují na jednotlivé smysly. Objevují jimi les v celé jeho velikosti i v nejmenších detailech. Sbírají věci, které je zaujmou, a pak, když je terapeut opět přivolá hraním na flétnu, si je ukazují. Hovoří o tom, co je na nich zaujalo. Sdílí.

Ohmatávají listy, kameny či kůru. Když zapojují čich, tak pro změnu všechno dávají k nosu. Promnou listy mezi prsty, přivoní si k houbám a například i k hlíně.

Zdravá živá hlína je sama o sobě jako lék. Nachází se v ní půdní bakterie, například Mycobacterium vaccae, která v našem těle dokáže povzbudit produkci hormonu štěstí, serotoninu. Výsledný efekt je tak silný, že tuto „přátelskou bakterii“ lze označit za přírodní antidepresivum.

Odhrnete-li v lese svrchní vrstvu půdy k jemným kořínkům, které jsou potažené tenkými bílými vlákny, máte prý vyhráno – jde o takzvanou mykorhizu, symbiotická vlákna hub a kořenů. „Na nich se často vyskytuje i mykobakterie a další užitečné půdní bakterie. Naberte hrst zeminy do rukou, prohrábněte ji a přivoňte si k ní. Nechte si ruce zašpiněné alespoň patnáct minut,“ popisuje Aleš Miklík.

Podobně blahodárně podle něj působí i chemické sloučeniny vypouštěné stromy, takzvané terpeny. Lidé je obvykle vnímají jako vůně. Uplatňují se v tradiční i moderní medicíně. Třeba smrkové nebo borovicové silice se používají jako prevence a léčba respiračních nemocí a podpora nervového systému.

Japonští vědci zjistili, že na terpeny reaguje náš imunitní systém, a to tak, že nám radikálně zvyšují počet a aktivitu takzvaných NK-lymfocytů, bílých krvinek, které dělají v těle pořádek. Podle jedné ze studií japonského vědce Qinga Liho už po třech hodinách v lese stoupá počet a aktivita NK-lymfocytů o 40 procent a tento efekt trvá až tři týdny, aniž bychom museli znovu ven.

I proto se v Japonsku nachází přes třicet center lesní medicíny. Přepracovaní lidé tam mohou požádat svého lékaře o doporučení krátkého ozdravného pobytu v jednom z nich. Obvykle v nich stráví dva až tři dny.

„Lesní terapie je efektivní a účinná metoda pro prevenci stresu, posílení imunity i zvýšení odolnosti a produktivity u lidí žijících náročným stylem života,“ tvrdí Miklík. Pořádá je jak pro veřejnost, tak pro firmy. Pro jednotlivce i skupiny.  A někdy i pro děti.

Lesní terapie pro firmy

Pro firmy je podle Miklíka lesní terapie jednou z prvních možností přírodního wellbeingu. „Mnoho účastníků firemních lesních terapií přichází nejprve se skepsí nebo bez očekávání. Nakonec ale odcházejí nadšeni, obohaceni a otevřeni úplně novým náhledům na svět kolem sebe,“ věří terapeut, který už lesem prováděl zaměstnance i z takových společností, jako je Lego nebo Komerční banka. 

„Ať už kolegové vedou týmy nebo projekty, čelí náročným výzvám a musí sami dbát na to, aby se udržovali v dobré psychické i fyzické formě. Lesní terapie pomáhá soustředit se, uvolnit se a lépe zvládat stres, což je důležité pro všechny,“ říká Milena Brietová, specialistka rozvoje Komerční banky. Tvrdí, že Aleš Miklík dokázal téma dobře podat, podložit studiemi a kolegy jím provést. „Mně se líbí i myšlenka, že příroda nás sice obdarovává, ale dary přijaté od lesa a přírody obecně nás vlastně zavazují k tomu, abychom i my o ni pečovali a předali ji našim dětem a vnoučatům v co nejlepším stavu,“ dodává Brietová.

Pro mnoho lidí jde podle terapeuta o zážitek typu „out of the box“ – vykročení z běžných pravidel a prostředí, uvolnění značné dávky fantazie a kreativity, kterou si lze odnést i na pracoviště. „A v neposlední řadě zažijí své kolegy v situacích a propojeních, které nelze zažít jinak. Jsou si navzájem rázem blíž a vše je osobnější,“ dodává Miklík.

Obecně je i pro lidi blízkost přírody důležitá, a to i v práci. Dokládá to například červencový výzkum firmy Bayaya provedený výzkumnou agenturou Ipsos mezi zaměstnanci. Ukazuje, že ačkoli jsou lidé v kancelářích vesměs spokojeni, mnoho z nich by neváhalo změnit práci, pokud by měli možnost pracovat blíže k přírodě. Průzkum zároveň ukazuje, že podoba pracoviště silně ovlivňuje jejich výkonnost i spokojenost v práci. Velkou roli přitom hraje možnost trávit čas v přírodním prostředí nebo ve větším soukromí. Být při práci blíže k přírodě by byl důvod ke změně zaměstnání pro téměř sedmdesát procent dotázaných.

„Výsledky průzkumu vlastně jen potvrzují, že příroda nám pomáhá dobít baterky – zklidnit se a více si užívat život. Vzhledem k tomu, kolik času často trávíme v kanceláři, je otázka, jak dostat více přírody i do pracovního prostředí,“ říká Ladislav Trpák, zakladatel společnosti Bayaya.

Aleš Miklík radí, aby si lidé, kteří se pro lesní terapii rozhodnou, dobře zvolili průvodce, který je lesem provede. „Jeho zkušenost a základy, tedy metoda, kterou používá, zcela zásadním způsobem ovlivní, co a jak prožijete a co si z lesa – doslova i obrazně – odnesete,“ upozorňuje. U terapeuta by si měl zájemce zjistit, jakou má profesní historii, certifikaci a jiná osvědčení jeho odbornosti.

Cest nejen ke zklidnění mysli je samozřejmě víc. Co třeba zhasnout?

Sám se sebou ve tmě

V chatce v lesích, úplně sama, v černočerné tmě. Jedinou společnost dělají myšlenky, které se se zatažením závěsů začínají rojit. V první fázi stoupne hladina spánkového hormonu melatoninu a tělo často jen dohání to, co v posledních často i letech nenaspalo. Proto pobyt musí trvat několik dní. Poté totiž přijdou emoce a člověk se uzavírá sám do sebe. Jedinou starostí, kterou v ten moment má, je on sám. 

I přes den ve tmě. Záleží na vás, jak dlouho necháte závěs v chatce zatažený. Ve tmě doporučují terapeuti pobýt týden. Je možné, že prvních pár dní – navíc bez mobilu – jen prospíte. Jídlo je součástí služby.

Foto: terapietmou.eu

Pobyt ve tmě je další stále častěji vyhledávanou formou terapie, do níž můžou nejen manažeři utéct před světem, jenž je zahlcuje. Poskytuje ho několik českých organizací, například Centrum terapie tmou, které spolupracuje s Ostravskou univerzitou. U této společnosti je možné si rezervovat dřevěný apartmán s koupelnou, postelí a pravidelnou dodávkou jídla. Kromě tisíců dalších tuto terapii vyzkoušela i sama psycholožka Martina Mikesková, která ji nyní ráda doporučuje svým klientům.

„Je to hraniční zážitek. Jste tam sami, zahlédnete intenzivně myšlenky, které vám běžně běží v hlavě. Ale najednou za ně nemůžete vinit někoho jiného. Jen vy můžete za to, jak se cítíte,“ přibližuje zkušenost, kterou stručně popisuje jako vhled do sebe samotné. Je to prostor, kde si začnete přehrávat například uplynulé hádky.

Zároveň se se zatemněním utiší všechny vizuální vjemy, a tím pádem posílí ostatní smysly. Utiší se také všechny běžné vlivy vnějšího světa – spěch, starosti nebo blikající notifikace na mobilním telefonu. „Začnete vnímat své tělo. Že ho vlastně vůbec máte, cítíte své svaly a třeba že vás něco bolí v páteři.“

V některých případech pak dokonce může podle ní člověk dosáhnout pseudohalucinací. To znamená, že sice halucinuje, ale plně si uvědomuje, že to, co vidí, není realita. „Můžete tam třeba vidět někoho známého a mluvit s ním. Ve tmě si dovolíte věci, k nimž se během běžné psychoterapie nedostanete,“ popisuje Mikesková.

Sebrat se a odjet na Bali

Někdy ale jednorázové terapeutické zážitky nestačí a manažer musí na delší čas prostě zmizet. Své o tom ví Simona Zábržová, která má za sebou vedení stovek lidí z pozice generální ředitelky u výrobce outdoorového oblečení Bushman nebo ve firmě Giftisimo specializující se na balení dárků. Roky se vůbec nezastavila.

Až přišlo první vyhoření, které se projevilo převážně fyzicky – zablokovanou páteří nebo záněty močového měchýře. Strávila několik měsíců doma, vyléčila se a měla pocit, že je zdravá. Naplno se zapojila v nové práci. A pak přišlo druhé vyhoření, tentokrát jiné – projevilo se úzkostmi a panickými atakami. Rozhodla se, že se o sebe musí více starat a také změnit způsob, jakým pracuje. Založila start-up Soulmio, který se právě tématem duševního zdraví zaměstnanců zabývá.

Teď nedá dopustit na sebereflexi. Dostatečný odstup a možnost se zastavit jí poskytl mimo jiné šestitýdenní pobyt na Bali. Tam měla prostor být sama sobě koučkou. „Vzala jsem si tužku a papír do pralesa, sedla si do úplného klidu a začala psát,“ popisuje manažerka. Prokládala to posedáváním u vodopádů či na pláži, ale také jógou a meditacemi.

Přemýšlela přitom o sobě samotné. Zároveň ale také o tom, jak řídí svou firmu a co by mohla dělat lépe. Vyzkoušela i místní metody duševního čištění. A cítí, že jí to všechno pomohlo vidět věci jinak a objevit, co ji doposud v její práci brzdilo. „Tyto techniky mi umožnily pustit staré vzorce myšlení a emocí, které mě v práci svazovaly,“ popisuje. 

Člověk by nicméně neměl očekávat, že ho jeden pobyt v lese, týden v tmavé chatce nebo jednorázový „retreat“ změní bez další práce na sobě. Stává se totiž, že se vrátí do svého uspěchaného zaměstnání a předchozí nastavení mysli, které hraničilo se stavem vyhoření, je zpět.

Psycholožka Mikesková proto doporučuje dbát na to, abychom poznání, které nám zážitky z terapií přinesly, dokázali dostatečně začleňovat v každodenním životě. „Může to být úlevné jen na chvíli, jsme v takové euforii. Pokud ale reálně nezměníme své návyky a nevyužijeme svou zkušenost, dlouhodobě nám lépe prostě nebude.“