Dopady extrémního stresu se projevují v mozkové struktuře potomků ve druhé a třetí generaci

Následky stresu vědci zkoumají na třech úrovních; pomocí dotazníků a rozhovorů sledují psychologické dopady, funkční magnetickou rezonancí měří strukturální a funkční změny mozku a zaměřují se i na genetické faktory dědičnosti. „Celkem jsme již vyšetřili téměř 400 lidí – 44 přímých přeživších holokaustu, jejich 86 potomků a 88 vnuků a vnuček a k tomu vždy obdobné počty kontrol, tedy stejně starých lidí, kteří hrůzy války přímo nezažili,“ vyjmenovává profesor Rektor, který má k výzkumům i osobní motivaci. „Má matka byla ve svých 95 letech nejstarší účastnicí studie a má tehdy šestnáctiletá dcera naopak nejmladší.“

I když tu jednou pamětníci holokaustu nebudou, bude možné vést rozhovor s jejich hologramem

19. 11. 2021 ▪ 2 min. čtení

Dlouhodobé trauma i růst

„V první generaci, tedy u přímých přeživších holokaustu, jsou i 75 let po válce určité části mozkové kůry související se zpracováním stresu, emocemi a pamětí menší, zúžené ve srovnání s kontrolní skupinou,“ popisuje Rektor překvapivé dopady extrémního stresu. Podle něj mohou souviset se snahou zapomenout a vytěsnit vzpomínky na válečné hrůzy. V míře změn ve struktuře mozku hraje roli i věk, ve kterém přeživší válku zažili. Výraznější nalezli u těch, kteří holokaust prožili jako mladí dospělí než jako děti. Ti, jimž bylo v roce 1945 méně než 12 let, si patrně v plné míře ne­uvědomovali hrozící nebezpečí. Přesto i u nich mozkové změny přetrvaly dodnes.

Studie zjistila, že podstatný byl také takzvaný prenatální stres, tedy přenos stresu nastávajících matek na ještě nenarozené děti. „Z našich prvních výsledků vyplývá, že u dětí narozených během války a v prvních měsících po válce pozorujeme výraznější změny ve struktuře mozku. Také ale pociťují větší psychologické dopady stresu než ti, kteří válku přímo prožili jako malé děti,“ upozorňuje neurovědec.

U přeživších odborníci podle očekávání pozorovali vyšší míru posttraumatického stresu, který může mít mnoho různých podob od úzkostí, depresí a strachu z budoucnosti, ale i poruch spánku, nočních můr nebo například přehnané starostlivosti. „Co je zajímavé, přeživší současně vykazují i vyšší úroveň takzvaného posttraumatického růstu neboli, jak se lidově říká, co tě nezabije, to tě posílí. Přeživší jsou vděčnější, lépe čelí životním těžkostem, rozlišují, co je skutečně důležité, a kladou větší důraz na sociální a rodinné vazby,“ upřesňuje Rektor. Pro 84 procent těch, kdo přežili, byly hrůzy holokaustu to nejhorší, co ve svém životě zažili, a 70 procent si myslí, že měly negativní dopad na jejich život. Na otázku, zda byli spokojeni se svým poválečným životem, však 80 procent odpovědělo kladně, což potvrzuje posttraumatický růst.

„Uvědomujeme si, že první generace přeživších holokaust, kterou dnes můžeme zkoumat, jsou lidé, kteří byli nějakým způsobem odolnější – vydrželi nelidské zacházení a dožili se vysokého věku. A samozřejmě museli mít štěstí, že válku přežili. Jinak se ale jedná o velmi heterogenní skupinu, každý válku prožíval jinak,“ popisuje Rektor účastníky studie. Někteří byli přímo v koncentračním táboře, řada z nich zažila pochod smrti, někdo se skrýval, jiný byl u partyzánů. Část válečné útrapy zažívala jako malé děti, dnes nejstarší byli v roce 1945 již mladí dospělí. „Spojuje je jediný společný faktor, a to extrémní a dlouhodobý stres, který byl tak silný, že u nich způsobil obdobné psychologické dopady i změny mozku, které lze měřit a podle nichž je lze i dnes odlišit od lidí, již holokaust na vlastní kůži nezažili,“ shrnuje Ivan Rektor.

„Před šesti lety jsem si uvědomil, že máme poslední možnost vyšetřit přeživší holokaustu, kterým je dnes přes 80 let,“ říká neurovědec Ivan Rektor.

Foto: Tomáš Škoda

Výzkumy následků zkušenosti s holokaustem sice už v zahraničí proběhly, většinou ale pouze ve formě psychologických dotazníků a sledovaly jen generaci přeživších a jejich dětí. Studie Rektorova týmu však probouzí celosvětový ohlas odborné i laické veřejnosti a zajímá se o ni vedle BBC a izraelského deníku The Jerusalem Post třeba i britský bulvární The Sun, protože nemá obdoby. Nejen že kombinuje psychologickou, mozkově strukturální a genetickou metodu, ale také se jako jediná takto komplexně zaměřuje i na druhou a třetí generaci přímých přeživších holokaust. „To, že najdeme změny u první generace a jejich dětí oproti příslušným kontrolním skupinám, to jsme tušili, ale že se psychologické dopady a funkční změny mozku – jak jsou spolu jednotlivé části mozku propojené a jak spolu komunikují – projeví i ve třetí generaci, která se narodila 30 až 50 let po válce, to bylo překvapením,“ říká Ivan Rektor a dodává, že v analýzách jeho tým stále pokračuje.

Jak se extrémní stres mezi generacemi přenáší, vědci zatím nevědí. „Je to i jedna z otázek našich výzkumů, pravděpodobně se jedná o kombinaci sociálního a epigenetického přenosu.“ Právě na ten se plánují zaměřit především, protože by mohl poodhalit další souvislosti. „Epigenetika nemění samotnou DNA, ale rozhoduje o tom, které části DNA budou aktivní a které ne. A i tyto informace lze dědit, ačkoliv mechanismus přenosu zatím není úplně jasný,“ vysvětluje Rektor. Do sledované skupiny chce tým z CEITEC zahrnout i čtvrtou generaci, pravnuky. „Musíme ale nejprve počkat, až dorostou,“ uvádí jeho vedoucí.

Již ozkoušenou metodologii se Ivan Rektor a jeho kolegové chystají uplatnit i v další, dvougenerační studii, jež bude sledovat přeživší balkánských válek. „Chceme zjistit, zda celoživotní dopady extrémního stresu jsou specifické pouze pro holokaust, nebo zda najdeme nějaké společné vzorce, podle nichž bychom mohli v budoucnu například mezi uprchlíky z válečných oblastí rychle identifikovat jedince, kteří jsou důsledky prožitého traumatu více ohroženi, a včas jim nabídnout odpovídající psychologickou pomoc.“

Dnešní stres je jiný

„Samozřejmě stres zažíváme denně a celá naše populace je dost vystresovaná, ale je to jiný stres, než když vám a vašim blízkým dlouhodobě hrozí bezprostřední zavraždění,“ upozorňuje Rektor a zdůrazňuje, že psychická i fyzická zátěž, jakou zažívali Židé během války, nemá v naší historii s ničím srovnání. „Trvalo to šest let, začalo to ponižováním a vyloučením ze společnosti, pokračovalo to potlačováním jejich práv a později deportacemi a vyhlazováním. Navíc stres pokračoval i po konci války, kdy přeživší zjistili, že nemají kam se vrátit, protože jim vyvraždili rodinu.“

Zároveň ale připouští, že například současná koronavirová pandemie může mít také dlouhodobý negativní vliv na naše psychické zdraví. „Můj bratr, jeho syn a také můj syn jsou psychiatři a potvrzují, že poptávka po jejich pomoci stoupá,“ říká Ivan Rektor. „Dnešní stres je ale jiný a nelze ho srovnávat se stresem přeživších holokaustu. A jeho dopady ukáže teprve čas.“