Měď, základ „zeleného“ světa. Hlad po dobrém vodiči roste, bude ho ale kde brát?

Nerovnoměrně rozdělené bohatství

Jak se směřování k elektromobilitě projeví na poptávce po surovinách, se nejčastěji ilustruje na lithiu, základním stavebním kameni moderních baterií. Jenže lithium je prvek v zemské kůře velmi hojný. Vedle Austrálie a Jižní Ameriky, kde jsou podmínky pro těžbu minerálů, v nichž se lithium vyskytuje, nejpříznivější, což se projevuje i na současném tržním podílu těchto oblastí, proto není problém najít vydatná ložiska i jinde. A třeba v Evropě, jak ukazují například investice do srbských nalezišť, průzkum finských zdrojů či koketování energetické firmy ČEZ s těžbou u Cínovce. O ohromný trh s lithiem – ten se má kvůli elektromobilitě zvětšit o tisíce procent – se tak popere více zemí.

Lokalit s potenciálem dodávat na světový trh velké množství mědi je však výrazně méně. Tradičně dominuje Chile spolu se sousedním Peru, s citelným odstupem pak následuje Čína, Kongo a Spojené státy. Velké doly jsou i v Austrálii, Mexiku, Rusku či Indonésii, ale jejich těžba se počítá už „jen“ ve statisících tun ročně. Svět přitom každoročně spolyká na dvacet milionů tun mědi. A to rozhodně není strop.

Na výrobu plnohodnotného bateriového elektromobilu (EV) vyšší třídy je totiž potřeba nejméně 80 kilogramů mědi. Klasické auto se spalovacím motorem si přitom vystačí s pouhou třetinou tohoto množství. Hybridní vozy jsou někde na půl cesty mezi oběma světy, ovšem ty, jež se dají nabíjet ze sítě, mají náročností na suroviny blíž k autům označovaným zkratkou EV.

Když tento rozdíl zprůměrujeme a vynásobíme počtem letos vyrobených aut, která už na spalovací motor nespoléhají, v celkové bilanci „hospodaření s mědí“ to udělá zatím jen menší vlnku. Rychlost, s jakou se elektromobily dostávají do výrobního programu drtivé většiny rozhodujících světových automobilek, se ovšem brzy musí projevit. Růst poptávky po mědi o desítky procent, což znamená o miliony tun ročně, berou experti za hotovou věc.

Samotným elektromobilem navíc dodatečná poptávka spojená se zelenou mobilitou nekončí. Bez velkého množství mědi se neobejdou ani výrobci dobíjecích stanic. A toto odvětví rychle expanduje, zákazníci hned tak nedojdou. Míst, kde mohou majitelé elektromobilů „dobít šťávu“, bude přibývat ještě řadu desetiletí. A tato místa musí být nějak připojena do sítě – jak jinak než měděnými kabely. Základní představu, o jaké nárůsty půjde, nám dá i pohled o pár let zpět. Dosavadní lídr oboru, Tesla, svou síť superchargerů, velmi výkonných dobíjecích stanic, rozšířil z pouhých šesti přípojek, představených v prosinci 2012, na dnešních více než třicet tisíc rozmístěných po celém světě.

V celé Číně bylo před pěti lety jen něco přes 50 tisíc dobíjecích míst (vesměs méně výkonných, než nabízí Tesla). Boom elektromobilů – Čína je nyní jasně největším trhem na světě a po jejích silnicích jezdí přes sedm milionů aut na elektřinu – si vynutil i skok v budování potřebné infrastruktury. Meziroční nárůst počtu tamějších dobíjecích stanic se počítá ve vysokých desítkách procent a zběsilé tempo nadále zrychluje: ke konci září podle agentury Bloomberg činil nárůst oproti loňskému podzimu 72 procent. Číňané tak podle Bloombergu mají k dispozici už přes milion veřejných „autonabíječek“, zdroje za Velkou čínskou zdí pak uvádějí ještě vyšší číslo. Ani to přitom požadavkům čínských elektromotoristů prý nestačí, dobíjecí infrastruktura je poddimenzovaná především u dálnic a dalších hlavních tahů.

Tlustých měděných kabelů schopných dovést megawattové příkony bude potřeba mnohem víc i ve Spojených státech, kde se nabíjecí stanice dostaly do velkorysého a bilionem dolarů financovaného infrastrukturního plánu podpořeného nakonec zákonodárci demokratů i republikánů. Jeho propagátor, prezident Joe Biden, plán podepsal tento týden. Také v Evropě nabíjecí stanice rostou jako houby po dešti, a to je přitom stále jen začátek.

Měď budou ve velkém hltat i obnovitelné zdroje energie, z principu decentralizované, a proto náročnější na elektrické vedení než klasické elektrárny s výkonem v řádu stovek či tisíců megawattů.

V některých oborech, například v telekomunikacích, se za měď náhrada našla, optické kabely umí přenášet data podstatně rychleji. V silnoproudu ale je a bude nepostradatelná. Žádný materiál nemá tak dobrou vodivost v kombinaci s příznivými mechanickými vlastnostmi a přijatelnou cenou. Stříbro sice vede proud ještě lépe, ale vysoká cena z něj dělá alternativu jen ve specifických oblastech.

Druhý potenciální náhradník, hliník, se v elektrotechnice používá také, ale vedle své hlavní výhody, nižší ceny, má i řadu handicapů. Nejde jen o to, že se v něm oproti mědi ztratí zhruba o polovinu více energie, horší je, že hliníkové dráty se pod tlakem proudu deformují, lidově řečeno „tečou“. To má za následek havarijní situace, jaké zažili mnozí obyvatelé starších paneláků s hliníkovou elektroinstalací třeba po zapojení nové, výkonnější trouby. V předlistopadových dobách normy hliník přes jeho nevýhody preferovaly, protože měď se dovážela z kapitalistických zemí – a co bylo pro komunistický režim důležitější než devizy.

Developerské projekty tak polykají měď v ohromných kvantech. Vzhledem k tempu urbanizace, dlouhodobému růstu průmyslu a již zmíněnému příklonu k elektromobilům se Čína stala zdaleka největším spotřebitelem mědi – pohltí nadpoloviční většinu světové produkce. Ať stojí co stojí.

Měď, hliník i americká ropa jsou nejdražší za poslední roky. Přečtěte si, jak se to dotkne vaší peněženky

13. 10. 2021 ▪ 5 min. čtení

A nyní stojí hodně. Cena mědi prošla poslední roky pozoruhodným vývojem. Deprese z nástupu pandemie loni na jaře cenu jedné tuny srazila na 4300 dolarů, trend se ale rychle obrátil. Nečekaně rychlé oživení světové ekonomiky vyhnalo letos v dubnu, krátce po publikování v úvodu zmíněného materiálu Měď je nová ropa, cenu přes deset tisíc dolarů. Maximum na 10 300 dolarech za tunu znamenalo i těsné překonání rekordu z roku 2011, kdy byla řada komodit nejdražší v historii a sama měď stála pětkrát víc než na přelomu tisíciletí.

Náměsíčný trh

Popsaná situace by měla povzbudit investice do nových nalezišť. Jenže to je běh na dlouhou trať. „Nabídka je naprosto nepřipravená. Neexistují žádné skutečné investice do nových důlních projektů,“ tvrdí v podcastu Goldman Sachs komoditní expert této banky Nick Snowdon. „Trh s mědí tak náměsíčně směřuje k vážné krizi v nabídce, jakou jsme viděli na počátku tisíciletí v případě ropy,“ podtrhuje Snowdon.

Tento trh ale mohou ovlivnit i další skutečnosti. Není například jasné, zda velké světové centrální banky nešlápnou kvůli hrozbě inflace na brzdu a nezdraží peníze. A to komoditní trhy vnímají velmi citlivě. Cena načervenalého kovu se zatím drží pod jarní úrovní. K tomu ovšem přispělo i jedno nepříjemné čínské překvapení. Ukázalo se, na jak vratkých nohách stála skupina Evergrande Group, jejímž základem je největší světový developer. Společnost kolabuje pod tíhou dluhů dosahujících 300 miliard dolarů, a když přestala platit dodavatelům, zastavily se i práce na nespočetných rozestavěných projektech. Čínský realitní boom, významný faktor tamního ekonomického růstu, tedy může zčistajasna skončit – a s ním i silná poptávka po mědi.

Obchodníci ovšem hledají každý záblesk optimismu, takže stačí dílčí pozitivní zpráva, třeba že Evergrande dokázala uhradit úroky z některé z mnoha půjček – a trh ožije. Víra mnoha investorů, že dlouhodobé faktory nakonec ceny mědi vytlačí vzhůru, je zatím nezlomná.