Jako kdyby ta socha přiběhla z parku, z panelového sídliště. Odkaz na doby minulé, šedivě betonové, je zřejmý, než se ovšem socha Lenky Klodové roztočí v kuželu světla. Hra se stíny jí přidává na kráse i významech. Už to není neidentifikovatelná figura, ale hravá metamorfóza. Socha se otáčí a ve stínech, jež vrhá na stěnu, se muž transformuje v ženu, při další otočce zase žena v muže. Siluety se střídají, prolínají. Kdo je vlastně kdo? Kdo jsi ty, kdo jsem já?
Antropologická stínohra, tak typická pro tvorbu respektované sochařky a performerky otevírá výstavu, která byla v úterý zahájena v prostorách Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Její tvůrci ji nazvali L’identité s tím, že se chtějí dotknout „otázek naší jedinečnosti, svébytnosti a nesdělitelnosti vnímání sebe sama i ostatních“.
Podle Kundery i Toyen
Projekt nové galerie KodlContemporary, kterou vede pětadvacetiletý Jakub Kodl, si neklade zrovna jednoduchý úkol. Identita je sice dnes frekventovaný pojem, ale také poměrně „vytěžený“, až zprofanovaný. Vyjádřit se k němu znovu, jinak?
„O tématu jsem přemýšlela, když jsem byla na studijním pobytu v Paříži a silně si uvědomovala, že tam žila i Toyen. Navštívila jsem také výstavu v Centre Georges Pompidou, která se konala ke 100 rokům surrealismu. To mne přivedlo k přemýšlení o kontinuitě, o vlivu surrealismu na současné umění a o vlnách, které se v umění od druhé světové války prolínaly,“ vysvětlovala na vernisáži kurátorka Pavlína Morganová. A jako třetí impulz jmenovala knihu Milana Kundery L’Identité. Jak jinak. Vždyť román, jejž v exilu Kundera už napsal francouzsky (v českém překladu vyšel až za 27 let jako Totožnost), je podobenstvím o limitech, které nám nikdy neumožní zcela pochopit, poznat toho druhého.
Takže: Kdo jsem já, kdo ty? Od stínohry Lenky Klodové je to na výstavě jen pár kroků k Marii Čermínové, zvané Toyen. A myšlenkově? Ještě blíž. Dvě plátna – Šero v pralese (1929) a Tous les éléments (1950) – dokumentují cestu, kterou Toyen prošla, než vybojovala svůj soukromý i umělecký zápas a našla se v surrealismu. Její díla působí v expozici jako magnet, jenž na sebe strhává pozornost, ale neznamená to, že „válcuje“ vše okolo.
Dnes už také legendární instalace Osamělost, jejímž prostřednictvím se Adriena Šimotová v 70. letech vyrovnávala s utrpením a smrtí svého životního partnera, výtvarníka Jiřího Johna, hned vedle křičí příběh o lidské úzkosti. A stačí se otočit – a máme tu názorný příklad, že Šimotové experimentální práce, při nichž trhala a prořezávala papíry, využívala tkaniny a další neobvyklé materiály, inspirují dodnes.
České umění je světové, jen se na něj zapomnělo. Pavlína Pudil a Matyáš Kodl radí, jak správně investovat i proč zapojit srdce
Čerstvá absolventka pražské Akademie výtvarných umění, Lucie Rosická, na vyšívaných obrazech zachycuje každodenní rituály, do nichž vstupují sociální média (Private Selfie for My Husband). Michal Pěchouček a Rudi Koval, kteří tvoří ve dvojici zvané unconductive trash, zase v sérii šitých obrazů vycházejí z kuriózních válečných fotografií. Ty zachytily britské vojáky, kteří se kvůli zábavné show převlékli do ženských šatů, a když byl nečekaně vyhlášen poplach, zaujali v nich i bojové pozice.
Identita je také souborný název pro rané práce Margity Titlové Ylovsky, která v 80. letech začala experimentovat s vlastním tělem, až dokázala zachytit jeho energii. A proti osvědčeným uměleckým postupům se vzbouřila i Veronika Šrek Broumová, která vytvořila sérii objektů třeba z vyřazených ubrusů z Pražského hradu. Umělkyně na ně obtiskovala těla svých dětí a přátel tak, až se změnily v tajemné „multibytosti“…
Jedno století
Cesta expozicí, to je vlastně pouť od silného příběhu ke druhému, přičemž k jejich rozšifrování určitě přispějí i komentované prohlídky s kurátorkou. Jejími slovy: „Všechna vystavená díla vydávají svědectví o situacích a traumatech, kterým člověk čelil a stále čelí.“
To platí i o videu Marka Thera, plastikách a instalacích Pavly Scerankové nebo Kateřiny Vincourové. Finále pak patří nafukovací plastice Either Way, We Lose. Obrovskou zaťatou pěst s rudě zářivými nehty vytvořilo umělecké duo Lucia Tkáčová a Anetta Mona Chisa, dramatičnost jejich feministického gesta se však jaksi míchá s nadsázkou. Nebo… Jak to tedy vlastně je? A kdo je kdo?
Chytře sestavená výstava vybízí vrátit se ve vlastních stopách a začít zase u Toyen, Klodové, Šimotové. Jedno století českého výtvarného umění z velmi neotřelé perspektivy.
KodlContemporary: L’identité
VÝSTAVA, Uměleckoprůmyslové museum Praha, 12. 2. – 10. 4.
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
