Ruku na srdce, kdo z nás někdy ochutnal single malt Scotch whisky Blair Athol? Já měl příležitost jenom dvakrát. Poprvé tuším v roce 1992. Stáli jsme tehdy v okouzlení před pitoreskní stavbou obrostlou břečťanem v Pitlochry, údajném geografickém středu Skotska, a ťukali na tmavočervené jednokřídlé dveře v naději, že nám uvnitř nalijí. Nezklamali, ale kdybyste mě zabili, nejsem schopen popsat, co jsem tehdy cítil a jak mi whisky chutnala. Na rozdíl od místního hotelu, jehož majitelka obchodovala s českou cestovní agenturou a večer podávala nezapomenutelného lososa uzeného nad hoblinami z vyřazených sudů právě po téhle whisky.

Setkání druhé se odehrálo v Routově Whisky & Kilt. Sytá barva sušené kůry pomerančů, plná, jen lehounce nakouřená vůně, nepřehlédnutelný vliv dřeva, možná drcené oříšky. Chuť zjemněná sametovou texturou plus kořenité tóny v kombinaci s citrusy, rozhodně suchá, předurčující whisky na pozici aperitivu.

Blair Athol Distillery patří k nejstarším lihovarům na Skotské vysočině a rozhodně k těm, jež mají pohnutou historii. Začíná právě před 220 lety. Jako licencovanou Aldour Distillery ji založili John Stewart a Robert Robertson. Neobstála ale v konkurenci dalších třiceti většinou ilegálních lihovarů a ohně pod kotli brzy vyhasly. V roce 1826 se dočkala resuscitace a současného jména, jež mělo − řečeno dnešním jazykem − vytěžit marketingový potenciál z nedalekého hradu, sídla vévody z Athollu.

"Provozní nesmrtelnosti" se dočkala v roce 1933, kdy ji koupil Arthur Bell a učinil z ní "The Home of Bell's Whisky". Pětadevadesát procent produkce končí v této blended Scotch whisky, jež patří k stálicím světové scény. A to je možná také důvod, proč na otázku položenou hned na začátku tohoto sloupku patrně mnozí z nás museli odpovědět záporně. Jako single malt jsou totiž dostupná zhruba tři procenta, a to teprve od roku 1972.